Tradiční průmysl v Česku skomírá. A uvolňuje místo montovnám, 29.9.2016

"Jednou z ikon průmyslové dovednosti Čechů jsou malá dopravní letadla L-410, vyráběná v Kunovicích u Uherského Hradiště. Budoucnost výroby stroje, který s mírnými obměnami vychází z kunovického závodu již od roku 1971, je však velmi nejistá.
Ruský majitel, holding UGMK, údajně chystá převod výroby do své domovské země. Odboráři vyhlásili stávkovou pohotovost, mimo jiné i kvůli opožděným mzdám. „V žádném případě nesdílíme uklidňující hlasy, které jdou od majitelů. Všechny kroky vedou k vyvedení výroby mimo Českou republiku," prohlásil o víkendu šéf odborů Josef Středula.

Superman Mládek zasahuje

Do záchrany výroby v Kunovicích se zapojil i ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. „Majitel na dnešní schůzce přislíbil, že mi v krátké době pošle dopis, v němž vyjádří svou vůli pokračovat ve výrobě letadel v České republice," uvedl v pondělí ministr.
Z pohledu na Mládkův web je zřejmé, že starost o osud tradičních českých výrobců mu zabírá stále více času. V minulých týdnech se zabýval situací Vítkovic, Kovosvitu MAS i zkrachovalé těžební společnosti OKD. Na šťastný konec to zatím vypadá jen v případě Kovosvitu MAS, kterého se ujal nový vlastník – firma Industry Innovation zbrojaře a průmyslníka Jaroslava Strnada.
A co ostatní ohrožené firmy? Jedná se o pomyslné dinosaury, kteří v dnešním moderním světě nemají šanci na přežití? Budou muset zmizet z povrchu podobně, jako v minulých letech zmizely hutě Poldi Kladno, prostějovský Oděvní podnik či velké obuvnické závody ve Zlíně a Třebíči?
Zdá se, že právě teď – překvapivě v éře ekonomického růstu – přichází poslední vlna transformace českého průmyslu. Proces nastartovaný v listopadu 1989 si vybere další oběti. Jen díky přílivu zahraničního kapitálu do podniků „na zelené louce" i rozmachu odvětví služeb po sobě nezanechává masovou nezaměstnanost.

Nostalgie versus tržní realita

Za snahou udržet tradiční značky typu Vítkovice, ČKD Praha a Let Kunovice je nutné hledat spíše nostalgii než ekonomicky opodstatněnou úvahu. Technologicky zaostalé průmyslové molochy neměly s koncem plánovaného hospodářství a po ztrátě východních trhů šanci. Transformace průmyslu, na kterou měla západní Evropa několik desetiletí, musí Česko absolvovat ve zrychleném módu.
Problém podniků s dlouhou historií je někdy doslova zažraný ve zdech jejich budov. „Dost často si historické podniky ponechávají styl vedení a řízení, přístup k práci a jiné relikty minulosti. Ani transformace dané situaci nepomůže," poznamenal analytik poradenské firmy Mazars Jiří Šimek.
Jan Zajíček z poradenské firmy Grant Thornton dodává, že za pádem většiny zmiňovaných firem jsou hlavně špatná manažerská rozhodnutí, přílišná koncentrace na ruský trh a neefektivní investice.
Zvládnutých případů proměny postkomunistické fabriky do moderní ziskové společnosti není mnoho, ale existují. Oslovení experti uvedli příklady Třineckých železáren, textilky Juta a několika závodů plzeňské Škodovky – hlavně výrobce kolejových vozidel Škoda Transportation a dodavatele turbin Doosan Škoda Power.
Jinak se slovní spojení „moderní a úspěšný český podnik" vyskytuje hlavně ve spojení s firmami, které vznikly až po roce 1989. Příkladem může být Linet, Kofola, Pegas Nonwovens, Tedom, Tescan, ContiPro, AVG, Avast i celá řada dalších společností.

Zmizel milion pracovních míst

Transformace českého průmyslu proběhla celkem hladce, s jistou výjimkou regionu Ostravska s jeho nezdravě vysokou závislostí na těžkém průmyslu. Navzdory pádu celých odvětví a velkých průmyslových molochů se Česko vyhnulo sociálním nepokojům i masivnímu vzestupu nezaměstnanosti.
V době pádu komunismu zaměstnávaly průmyslové podniky na českém území přes dva miliony lidí – skoro dvojnásobek dnešního stavu. K masivnímu propouštění a zániku fabrik docházelo hlavně ve třech oborech. V textilním, oděvním a obuvnickém průmyslu zaniklo zhruba 230 tisíc pracovních míst, v těžebním a energetickém 206 tisíc a ve strojírenství zhruba čtvrt milionu.
Útlum prvních dvou oborů tolik nepřekvapí. Zkostnatělé a nemoderní oděvní a obuvnické závody v postkomunistickém Československu neměly po otevření hranic šanci odolat náporu levných dovozů z Asie. Porevoluční vlády ukončily neefektivní těžbu rudných surovin a v likvidaci skončila i část uhelných dolů a lomů.
Překvapivější je sestup českého strojírenství – samozřejmě s výjimkou automobilového, který naopak po roce 1990 zaznamenal mimořádný boom. Výroba obráběcích strojů či zařízení pro celé spektrum průmyslových podniků od hutí po cukrovary bývala chloubou české, respektive československé ekonomiky. Jenže žít jen z tradice není dlouhodobě možné.
Nemoderní oděvní a obuvnické závody v postkomunistickém Československu neměly po otevření hranic šanci odolat náporu levných dovozů z Asie.
Socialistické Československo se sice v 80. letech chlubilo 45procentním podílem strojů a dopravních prostředků na vývozu, tyto výrobky však až na drobné výjimky směřovaly na ostatní trhy zemí východního bloku a do spřátelených rozvojových zemí. Na západních trzích neměly šanci; britské vtipy o škodovkách 105 a 120 jsou jedním z důkazů.
Rozpad Rady vzájemné hospodářské pomoci a krátce poté i Sovětského svazu znamenal úder, ze kterého se strojírenství dodnes nevzpamatovalo. Přežívající podniky dostaly později ještě několik úderů, ať už to byl konec snadno dostupných bankovních úvěrů v roce 1997, posilování koruny v minulém desetiletí, nebo současná ekonomická krize v Rusku.

Investorský ráj to na pohled

Masivní propouštění v průmyslových podnicích se v minulých dvou desetiletích podařilo zvládnout díky rozmachu sektoru služeb, který socialistický režim zanedbával. Významným generátorem nových pracovních míst se stal také příliv zahraničního kapitálu.
Po prvotní skepsi, kterou k němu zaujala vláda Václava Klause, začaly následující vlády cíleně lákat do země západní investory. Zájem o umístění výroby či služeb v Česku byl silný hlavně v letech 1998–2007, kdy evropská ekonomika prožívala šťastné časy a státní investiční pobídky byly obzvášť vstřícné.
Na této vlně vyrostly v Česku dvě nové automobilky – společný podnik Toyoty a PSA v Kolíně a závod Hyundai v Nošovicích u Frýdku-Místku – a spolu s nimi spousta továren na výrobu autodílů od pneumatik po klimatizační jednotky. Investiční boom se dostavil také v oboru elektroniky a elektrotechniky.
Odvrácenou stranu příběhu tvoří fakt, že na českém území se objevily desítky „montoven" s malou přidanou hodnotou a nízkou úrovní vyplácených mezd. Typickým příkladem může být montáž televizí a počítačů z dovezených dílů, produkce kabelových svazků či jednoduché úpravy plastových dílů aut.
Mezi negativa investičního boomu patří také mimořádně vysoký podíl zahraničního kapitálu v tuzemské ekonomice. A ten chce investované peníze získat nazpět. V loňském roce odteklo z Česka do zahraničí rekordních 346 miliard korun z firemních zisků. V poměru k velikosti hrubého domácího produktu se jedná o nejvyšší hodnotu mezi 28 státy Evropské unie.

Český mzdový paradox

Dlouhodobě udržovaný slabý kurz koruny a příliv zahraničních investic do (často ne zrovna sofistikované) výroby v tuzemsku má za následek stav, který by se mohl nazývat českým paradoxem. Ekonomika je ve stavu téměř úplné zaměstnanosti, zatímco mzdy zůstávají nízké – a od krizového roku 2009 navíc téměř nerostou.
Počet ekonomicky aktivních lidí v letošním druhém čtvrtletí dosáhl 5,13 milionu, což je nejvyšší číslo od vzniku nezávislé České republiky v lednu 1993. Stále více podniků z oboru průmyslu i služeb si stěžuje, že se jim nedaří obsadit volná pracovní místa.
Ekonomika je ve stavu téměř úplné zaměstnanosti, zatímco mzdy zůstávají nízké – a od krizového roku 2009 navíc téměř nerostou.
Úřady práce evidují 388 tisíc nezaměstnaných, je ale otázkou, kolik z nich má reálný zájem pracovat. Prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Hanák odhaduje, že práci z nich hledá jen 120 až 130 tisíc osob, zatímco ti zbývající dávají přednost pobírání sociálních dávek nebo práci na černo.
Jenže ani ti, co pracovat chtějí, nejsou pro průmyslové podniky využitelní kvůli nedostatečné kvalifikaci a zdravotním omezením. Svaz průmyslu proto volá po uvolnění pracovního trhu pro zahraniční dělníky z Ukrajiny, případně též z Moldávie a Vietnamu.
Navzdory ekonomickému růstu příjem zaměstnanců příliš neroste. Průměrná hrubá mzda podle posledních údajů Českého statistického úřadu dosahuje jen něco přes 27 tisíc korun měsíčně. Mzdový medián, který lépe vypovídá o příjmu průměrně placených zaměstnanců, činí jen 23 tisíc korun.

Čech za tisíc eur, Němec za tři

Češi tak z pohledu mezinárodních koncernů stále plní roli levné pracovní síly. Jejich šéfové uvažují následovně: proč zaměstnávat dělníka či administrativního pracovníka v Německu či Francii za tři tisíce eur měsíčně, když v pracovníci v Česku odvedou stejnou práci za tisíc eur.
„Výše mezd bohužel odpovídá hodnotě, jakou nás oceňuje globální trh práce. Ti, kteří mají vyšší přidanou hodnotu, ji už mnohdy vytvářejí v zahraničí," poznamenal Josef Žádník, odborník na firemní strategii poradenské firmy PwC ČR.
Problém je, že v Česku se hodně vyrábí, ale méně bádá a obchoduje. „Rozdíly v platech jsou dány především místem realizace přidané hodnoty, což Česká republika není. Jsme totiž subdodavatelskou zemí, a ta netvoří marže z prodejů finálních výrobků," vysvětluje manažer poradenské firmy Grant Thornton Jan Zajíček.
Podle přehledu mezd ve velkých podnicích, které v minulých dvou letech zpracoval týdeník Ekonom, převyšuje průměrný měsíční hrubý příjem zaměstnanců (bez topmanažerů) hranici 40 tisíc měsíčně jen v málo výrobních podnicích. Patří mezi ně Škoda Auto, Plzeňský Prazdroj, brněnský FEI Czech Republic a chomutovský závod švédského Sandviku.
Naopak typické montovny elektroniky a jednoduchých autodílů neplatí svým zaměstnancům v průměru více než 25 tisíc korun. Nejméně oceňuje své zaměstnance oděvní průmysl, kde se mzdy pohybují okolo 15 tisíc. Pod hranicí 20 tisíc se nachází podle aktuálních statistik obuvnický a dřevozpracující průmysl, ale i mnohé potravinářské podniky.

V pasti středního příjmu

Česká ekonomika se nachází na rozcestí. Jedna cesta vede do „pasti středního příjmu", což znamená, že už navždy zůstaneme v roli montovny pro západní Evropu a naší hlavní konkurenční výhodou bude dále levná a kvalifikovaná pracovní síla.
Druhá cesta, která by Česko dovedla k ekonomické úrovni Německa a Rakouska, je mnohem náročnější. Základním předpokladem by bylo soustředit u nás nejen výrobu, ale také výzkum, vývoj a také prodej finálních produktů. Bez ohledu na to, zda ponesou tradiční českou značku, jméno mezinárodního koncernu nebo zcela novou značku."

Publikováno v internetovém magazínu Dotyk, 29.9.2016.