Odložená splatnost závazku – zneužití práva

Podstatou sporu mezi daňovým subjektem a správcem daně v posuzované věci byla otázka, zda uzavřením dohody upravující splatnost závazků, na jejímž základě daňový subjekt nedodanil tzv. polhůtní závazky, došlo ke zneužití práva, či nikoliv.

Daňový subjekt nakoupil v roce 2005 od fyzické osoby podnik a ve smlouvě o této koupi sjednal úhradu kupní ceny v měsíčních splátkách. V prosinci 2007 uzavřel daňový subjekt a prodávající fyzická osoba dodatek ke smlouvě o prodeji podniku, ve kterém bylo dohodnuto, že zbylá část kupní ceny bude uhrazena po vzájemné dohodě v plné výši nebo v postupných splátkách. Správce daně tuto formulaci vyhodnotil tak, že z ní není zřejmé, k jakému datu je závazek z titulu splacení kupní ceny splatný, resp. že splatnost závazku odložena na neurčito, přitom nebylo sjednáno jakékoliv omezení daňového subjektu nakládat s nabytým majetkem, ani zajištění závazku. V době uzavření dodatku byl navíc prodávající ve vztahu s daňovým subjektem spojenou osobou ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů (prodávající se stal jednatelem a společníkem daňového subjektu).

Prodávající fyzická osoba zahrnovala mezi své zdanitelné daňové příjmy splátky kupní ceny až v okamžiku přijetí příjmů. Daňový subjekt užíval koupí podniku nabytý hmotný a nehmotný majetek a do svých daňově účinných nákladů zahrnoval jejich daňové odpisy.

S účinností od 1. ledna 2008 bylo podle ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 12 zákona o daních z příjmů povinností daňových subjektů zvýšit výsledek hospodaření o částku neuhrazeného závazku odpovídajícího pohledávce, od jejíž splatnosti uplynulo 36 měsíců nebo se promlčela s tím, že se to týká závazků, z jejichž titulu vznikl daňově uznatelný náklad.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správce daně i krajského soudu, který případ posuzoval před ním, podle nichž dodatek ke smlouvě o prodeji podniku neodpovídal obvyklým a ekonomicky racionálním podmínkám a důvodům, jimž se vyznačují vztahy nezávislých subjektů. Souhlasil i s tím, že uzavřením dodatku ke smlouvě o prodeji podniku a faktickým odložením splatnosti závazků na neurčito získal věřitel, fyzická osoba, výhodu v podobě nezahrnutí podstatné části prodejní ceny mezi své zdanitelné příjmy. Daňový subjekt pak získal výhodu tím, že v daňových nákladech uplatnil daňové odpisy majetku nabytého koupí podniku, aniž by uhradil kupní cenu za tento majetek (výhrada vlastnictví nebyla sjednána) a polhůtní závazek dodanil. Nejvyšší správní soud tedy neshledal v rozhodnutí správce daně, který posoudil jednání daňového subjektu jako zneužití práva a dodanil mu polhůtní závazky od zdaňovacího období 2010, žádné pochybení a rozhodnutí správce daně potvrdil. Potvrdil zároveň, že zneužít lze nejen právo účinné, ale i platné.

Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu potvrzuje jeho názor na zneužití práva obsažený již ve dřívějším rozsudku v obdobné záležitosti č. j. 4 Afs 137/2016 – 43. Aplikace institutu zneužití práva správci daně tak získala další podporu ze strany soudní moci, a je tedy v zájmu daňových poplatníků věnovat této problematice zvýšenou pozornost.

Rozsudek: 1 Afs 220/2021 - 88

Autorka článku: Olga Těhlová